DVD České století / remasterovaná verze (3DVD)

Televizní cyklus České století přichází s novým pohledem na klíčové okamžiky našich moderních dějin od vzniku Československé republiky v roce 1918 až až do jejího rozpadu v roce 1992. V osmi dramatech sleduje historické osobnosti v okamžicích, kdy měly nůž na krku a moc dobře věděly, že jejich rozhodnutí na dlouhou dobu ovlivní celý národ. Každý hráč měl v rukou nějaké karty a bylo jen na něm, jaký trumf vynese. Autoři Českého století nehodnotí, jestli šlo o dobrý, nebo špatný list, ale spíš je zajímá, jestli se někdo neflákal a nefixloval. Historie je totiž vedle pathosu plná trapnosti, blábolení, ironie nebo dojetí.“

Jednotlivé díly:

1. Veliké bourání (1918)
V roce 1914 odjel Tomáš Garrigue Masaryk z Prahy, opustil Rakousko-Uhersko a vydal se na cestu, která nevedla zpět. Na cestu za osvobozením Čechů a Slováků z područí rakouské říše. Na cestu za zničením rakousko-uherského mocnářství. Nebyl to jednoduchý sen a Masaryk nebyl jednoduchý člověk. Dnes už největší událost našich dějin, rok 1918, vnímáme spíše jako legendu, jako velký příběh o zrození Československa. Ale je tu i realita: Masarykova cesta za vítězstvím. Jak vypadala nejen z politického, ale i lidského pohledu. Jaké otázky i námitky ji sledovaly. S čím se musel Masaryk politicky i lidsky vyrovnávat, s čím se trápil, v co doufal? Čemu až do krajnosti věřil? První díl televizního cyklu České století dramaticky vypráví o zásadní otázce naší novodobé státní existence – jak, proč a proti čemu Československá republika vznikla. A o postavě nejdůležitější – o prvním československém prezidentovi.

2. Den po Mnichovu (1938)
Příběh o setkání dvou osobností a dvou naprosto odlišných myšlenkových světů. Chladný kalkulátor a horkokrevný bijec. Edvard Beneš a Emanuel Moravec. Diplomat a legionář. Zatímco Beneš mezinárodní diktát akceptuje, většina představitelů československé armády volá po krvi. Jako svého mluvčího vyberou plukovníka Moravce, který patří k nejradikálnějším z nich. Chtějí válku. Totální, krvavou a zničující. Beneše však tato představa děsí, v jeho světě se jedná, dohaduje, intrikuje, a i když se prohrává, mrtvých je vždycky pomálu. Představa starobylé Prahy proměněné v ruiny Göringovým letectvem je pro prezidenta nepředstavitelná. Navíc před sebou vidí celoevropskou válku, v níž Německo skončí v troskách...

3. Kulka pro Heydricha (1941)
Hlavní postavou tohoto dílu je spolu s prezidentem Benešem šéf československé exilové rozvědky v Londýně František Moravec. Jeho rozhodnutí zlikvidovat Heydricha rozbouří hladinu adrenalinu londýnského odboje, orientovaného především na vyjednávání a politicko-strategické cíle přímo v Británii (v Čechách se válka nerozhodne, říkají). Moravec touží po činu, k čemuž je však prezident Beneš hluchý; na výzvy prostě neodpovídá, jako by je neslyšel. Vraždy nepatří do jeho myšlenkového světa, jakkoli cynický dokáže být k lidským osudům. Krok za krokem pak sledujeme zrod Benešova klíčového rozhodnutí z dob druhé světové války. Aby se nemohl opakovat Mnichov, je nutné „zjednodušit" národnostní strukturu obyvatelstva vyhnáním (ještě neví přesně kolika) milionů sudetských Němců. Aby toto bylo možné (tedy aby s tím nakonec souhlasily velmoci), je třeba vytvořit situaci, která z Československa jasně vytvoří nikoli jen oběť nacismu, ale spolubojovníka v boji proti němu. Vražda tyrana tento propagandistický záměr splňuje.

4. Všechnu moc lidu Stalinovi (1948)
Únor roku 1948, velká chvíle premiéra Klementa Gottwalda. Dvanáct demokratických ministrů jeho vlády podává demisi s vidinou, že Gottwald padne a prezident Beneš jmenuje prozatímní úřednickou vládu, která zemi dovede k předčasným volbám, v nichž už by komunisté rozhodně nevyhráli. Během několika rozhodujících dnů se ale tento taktický manévr ukazuje jako politická hloupost a hrubé podcenění protivníka. Demokratickým politikům, včetně Beneše, pozdě dochází, že Gottwald se do Moskvy skutečně jezdil učit, „jak jim zakroutit krkem", jak prohlásil v prosinci 1929 v prvorepublikovém parlamentu. Naivita stárnoucích demokratických politiků, postupující nemoc a deprese prezidenta Beneše proti cynismu, sebevědomí a bohorovnosti Gottwalda a jeho soudruhů v nerovném souboji s osudovým koncem...

5. Zabíjení soudruha (1951)
Gottwald je čtvrtým rokem u moci. Mohl by být šťastný, ale není. Utápí se ve strachu a v alkoholu. Rusové se k němu i k nejvyšším představitelům země chovají jako k pomocnému personálu, nejde to přehlédnout. Teď se v řadách českých soudruhů začíná šířit strach, bude třeba obětovat jednoho z nich, aby dokázali, že nepřátelé socialismu nejsou trpěni ani ve vlastních řadách. Bude třeba čistit, protože v Sovětském svazu už se začalo. Tehdejším politikům – Gottwaldovi, Zápotockému a Čepičkovi – pomalu dochází, že pokud nezabijí Slánského, jsou v ohrožení sami. Bratrovražedný boj, doprovázený rozkladem osobností na vrcholu komunistické moci, začíná.

6. Musíme se dohodnout (1968)
Rok 1968, srpen. Intervence armád Varšavské smlouvy definitivně dusí Pražské jaro. Po pár dnech strachu, nadějí i zmatků odjíždí československá delegace na jednání do Moskvy. Prezident republiky generál Svoboda, šéf komunistické strany Dubček, šéf vlády Černík, šéf parlamentu Smrkovský, Husák, Mlynář a další smutní i rozporní hrdinové této tragické chvíle stojí před nejtěžším rozhodnutím svého života. Jak se k němu postaví? Jak se propracují k tomu, o čem tuší, že je nemine? Jak vypadá jejich cesta od statečného a čestného odmítnutí drsných sovětských požadavků až k podpisu tak zvaných Moskevských protokolů? Různí lidé, různé charaktery, všichni mají své naděje a iluze – ale všichni, až na jednu výjimku, Františka Kriegla, nakonec podlehnou neúprosnému tlaku sovětské strany. Podlehnou neúprosné logice dějin, v nichž silnější rozhoduje a vítězí, bez ohledu na čest, pravdu či právo. Tento příběh se pokouší zrekonstruovat to, co se odehrávalo v kremelských sálech oněch dnů, pokouší se nalézt vnitřní motivy jednání vítězů i poražených. Jedno je divákům tohoto příběhu naprosto jasné – totiž jak skončí. Obsazením československé republiky sovětskými vojsky. Na víc než dvacet let.

7. Je to jen rock n roll (1976)
Bod obratu: Charta 77. A nelehká cesta jejího zrodu.
Někoho zavřeli? Ne, ale zavřou! Ta slova charakterizují atmosféru doby. Ale cosi v ní, zatím nejistě, nazrává. Odehrává se schůzka, zvláštním způsobem důležitá pro celý další vývoj českého disentu. Na jedné straně dramatik a spisovatel Václav Havel, na druhé Ivan Martin Jirous, zvaný Magor, vedoucí hudební skupiny The Plastic People Of the Universe. Tak trochu setkání dvou světů, stojících na jedné straně barikády. Těžké setkání, které cosi odhaluje a zároveň klade otázky. Jak vlastně dál. Co jsi proti nim od srpna udělal, ptá se Magor Havla. A cosi zasévá. To bylo v březnu a v září přituhuje, probíhá známý a ostudný proces s Plastiky. Odsuzující rozsudek, který vyvolává mnohem více zájmu, než se čekalo, jako by se lidé budili. A vyvolává ještě víc – jasnou potřebu konkrétního, jedinečného činu. Václav Havel, Pavel Kohout a další disidenti se stávají motorem úvah, které vrcholí v myšlence velké petice všech petic, kterou se lze konkrétně a jednoznačně postavit režimu. Textu, za nějž se mohou postavit všichni, nekomunisté, bývalí komunisté, křesťané, všichni proti vládnoucímu establishmentu a bahnu, které produkuje. Zdá se, že země spí, že Husák dosáhl všeho, co chtěl, ale profesor Hájek, bývalý ministr zahraničí, nachází v kavárně uprostřed Prahy ústřední téma: lidská práva, podepsaná v Helsinkách. Udělali tu komunisté chybu, za kterou budou platit? Myšlenka se rozbíhá a zraje. Není to jednoduché, názory se různí, tak, jako jsou různí lidé, kteří se jimi prodírají. Profesor Černý, profesor Patočka a další významní intelektuálové tříbí své postoje, jako lidé, jako myslitelé, jako občané. A nakonec ona hromadná petice všech petic uzrává. Vzniká Charta 77. Všem je jasné, že to bude první přímý politický útok na moc a ta se bude bránit. A je jasné i to, že všichni budou odpovědní, jako občané, vědomí si svých práv. To musí fungovat proti strachu z brutální moci. O Vánocích se seberou podpisy – je jich 242. Text odchází do zahraničí a v přidušené Československé republice se cosi nezvratně a definitivně mění.

8. Poslední hurá (1989)
Pohled do nitra sametové revoluce. Po letech komunistické totality vzniká něco nového, není ale úplně jasné co. Teprve se to formuje. První úžasná, nepředstavitelná změna: jednání Občanského Fóra s komunistickým premiérem Adamcem. Na to první nebyl Václav Havel ještě ani připuštěn, ta další už se odehrávala s ním v čele. Setkání dvou světů, které k sobě musejí hledat nějakou cestu, země to potřebuje. A je to cesta složitá. Zpočátku obě strany hrají vabank, Havel to cítí stejně jako Adamec. Ale pak přichází shromáždění na Letné, které celý proces dynamizuje. Oni mají ulice, co máme my, ptají se komunisté, kteří cítí svou slabost. Adamec vnáší do politické hry svou důležitou kartu, rezignaci. A Husák ho tlačí na funkci prezidenta místo sebe. To je rozhodující okamžik, který před Občanské Fórum klade nesmírně důležitou, protože zcela praktickou otázku: kdo bude novým prezidentem? A Václav Havel se musí zásadně rozhodnout o své budoucí roli. Je to složitý a poněkud absurdní okamžik, především pro Havla. Ale musí ho sám v sobě překonat, aby to, co začalo, bylo také dokončeno. Ale i komunisté stojí před kruciální otázkou – obrátí se k minulosti, nebo k budoucnosti? Objevuje se nový pretendent na místo premiéra, Marian Čalfa. Komunista, ministr bývalé vlády. Dokáže ho Občanské Fórum přijmout? Překážky jsou velké, ale události prudce eskalují, je nezbytné se domluvit. Čalfa svým způsobem překvapuje, je schopen chápat, co se opravdu děje a adekvátně tomu se rozhoduje. A k původní nepolitické politice Občanského fóra přidává politiku skutečnou, reálnou. Klíčová chvíle rozhovoru mezi Havlem a Čalfou, odehrávající se v prostoru zajištěném proti odposlechu, ukazuje podstatu problému, před kterým nelze nijak uhnout. Havel volí – ale je tu ještě jedna překážka, Alexander Dubček. I rozhovor s ním představuje klíčovou chvíli, prakticky vedoucí k definitivnímu vítězství sametové revoluce. Václav Havel, zastánce nepolitické politiky, se sám stává politikem v plném smyslu toho slova. A československým prezidentem.

Ať si jdou (1992)
Transformace ekonomiky se jeví jako největší téma počátku porevolučních devadesátých let. Nalézt její klíčové body je obrovské a rozhodující dobrodružství. A přece je tu ještě jedno, možná významnější téma. Už na počátku revoluce bylo v Čechách Občanské fórum a na Slovensku Veřejnost proti násilí. Proč ne? Ale následoval spor o název společného státu, tak zvaná pomlčková válka. To už bylo vážnější a cosi to naznačovalo.
Vztah mezi Čechy a Slováky se komplikoval. Zpočátku téměř všichni říkali, že chtějí společný stát, ale nebylo jasné jaký. Federace, v níž silnější pomáhá slabšímu, nebo konfederace, v níž jde každý za své. Transformace se zatím tříbí směrem ke kuponové privatizaci. Ježek, Tříska a další ekonomové prožívají těžké, nesmírně vzrušující chvíle. Národnostní otázky se však skoro nepochopitelně komplikují stále víc. Co ti Slováci vlastně chtějí? Ten problém dostihuje i Václava Havla a nutí ho dobrat se k podstatě toho, co je pod všemi těmi řečmi, spory a útoky: Slováci už od nás nechtějí nic dostávat, chtějí svůj vlastní stát. Ale co dál?
Přicházejí první svobodné volby a roste fenomén Václava Klause. Ale i Vladimíra Mečiara, dynamického, neuchopitelného muže v čele Slovenska. Vše směřuje k tomu, že rozhodnutí padne mezi těmito dvěma nepochybně tvrdými a silnými muži. Kdo však vysloví to konečné a neodvolatelné slovo, které se stane osudem Československa?